Teplo se šíří do okolí třemi způsoby. Prvním je vedení v látce, tedy kondukce. Tímto způsobem se kupříkladu prohřeje celý hrníček od horkého čaje. Teplo se šíří keramickým materiálem i glazurou. Dále se teplo šíří kondukcí do desky stolu. Dalším způsobem šíření tepla je konvekce, tedy proudění. Tímto způsobem dochází kupříkladu k chlazení motoru osobního automobilu, kdy chladicí kapalina transportuje teplo z motoru do chladiče. V chladiči se teplo předá dále protékajícímu vzduchu. Tím je v podstatě popsán i způsob vytápění objektu otopnými tělesy na teplovodním okruhu či teplým vzduchem.
Třetím způsobem je přestup tepla sáláním (tepelným zářením). Při tomto způsobu dochází k přenosu tepelné energie elektromagnetickým vlněním, a to i na veliké vzdálenosti. Není k tomu potřeba žádné médium, ba naopak samotné vakuum je pro tento přenos energie nejvýhodnější.
Elektromagnetické vlny se šíří prostorem do té doby, než narazí na pevnou překážku. Poté může dojít k odrazu od jejího povrchu, průchodu materiálem nebo pohlcení tohoto záření materiálem. Může také dojít až k výskytu všech tří jevů současně, a to v různé intenzitě. Pokud materiál pohltí toto vlnění, dojde k přeměně tohoto vlnění na nejnižší formu energie, kterou je teplo. Dochází-li k intenzivnímu pohlcování, materiál se začne znatelně prohřívat. Teplo se v něm šíří od osálaného povrchu směrem dále do tělesa, tedy kondukcí. Ovšem je-li teplota vzduchu nižší než teplota osálané plochy tělesa, pak se od ní začne vzduch postupně ohřívat.
Sálání je způsob, kterým Slunce ohřívá Zemi na vzdálenost asi 151 mil. kilometrů. Avšak mezi Sluncem a sálavým panelem je velice výrazný rozdíl v povrchových teplotách. Povrch Slunce má na povrchu teplotu přibližně 5 500 °C, naše elektrické sálavé panely až 180 °C. A to je moc dobře. S rostoucí teplotou sice roste hustota tepelného toku ze zdroje sálavého tepla, ale také dochází ke tvorbě záření na kratších vlnových délkách. Kratší vlnová délka záření s sebou nese energii, a tak může být škodlivá, dobrým příkladem je třeba ultrafialové záření, před kterým se chráníme opalovacími krémy a které je částečně pohlcováno ozónovou vrstvou naší planety. Kupříkladu svářeči jsou vystavení širokému spektru záření při svařování, proto by měli být ochráněni, pokud nejsou, rychle se opálí. Naopak s rostoucí vlnovou délkou je záření slabší. Delší vlnová délka, než ultrafialové záření je viditelné spektrum, kterému říkáme denní světlo, a ještě na delší vlnové délce dochází k přenosu energie v infračerveném spektru, na ještě delších vlnových délkách najdeme kupříkladu rádio.
Infrapanel vyzařuje elektromagnetické vlnění nejvíce v oblasti infračerveného spektra vzhledem ke své nízké povrchové teplotě. Není proto důvod se obávat sálavého tepla z infrapanelů. Je to kvalitativně stejné teplo, které vyzařují třeba rozehřátá kachlová kamna, kterých se nikdo neobává, ba naopak naši předci je hojně využívali. Infrapanel je tedy zařízení, které se má snažit předávat teplo do okolí co nejvíce právě zářením.
Za tímto účelem je velice důležité, aby měl co nejvyšší povrchovou teplotu a co nejvyšší hodnotu emisivity sálavé plochy. Platí, že čím je vyšší hodnota emisivity, tím lépe bude teplo vyzařováno z jeho povrchu. Emisivita je bezrozměrná veličina, která může dosahovat maximální teoretické hodnoty 1. Čím je hodnota vyšší, tím lépe bude materiál sálat teplo do okolí. Velice nízké hodnoty mají kupříkladu kovy, zejména pak čisté a nezoxidované. Hliníková fólie může mít hodnotu okolo 0,04. Naopak vysokou hodnotu má třeba keramika (0,94), sklo (0,95) nebo dřevo (0,9). Odvod tepla z infrapanelu proudícím vzduchem, tedy jak už víme konvekcí, je pouze ke škodě. Teplo totiž stoupá ke stropu místnosti, kde jej obyvatelé nevyužijí a také se tím ochlazuje sálavá plocha infrapanelů, což snižuje intenzitu sálání z infrapanelu.
Infrapanel tedy sálá na všechny jemu vystavené povrchy a odrazem záření dochází k pomalejšímu ohřevu i dalších ploch. Díky vcelku rovnoměrnému rozložení záření z infrapanelů (lze si představit stejně jako světlo jdoucí z žárovky), dochází k velice rovnoměrnému ohřevu celého osálaného prostoru.
Atmosférický vzduch, který obsahuje různé plyny a vodní páru, pohlcuje jen velice malou část záření z infrapanelu. V důsledku dochází k pomalému ohřevu vzduchu na veliké ploše. Tím se zabraňuje vzniku intenzivního proudění (cirkulace), které unáší prach a teplo ke stropu místnosti.
Sálavé teplo také prochází pod kůži, kde je pohlcováno svaly. Tím dochází k příjemnému a rychlejšímu prohřátí lidského těla. I díky tomu je možné snížit teplotu vzduchu v takto vytápěné místnosti o 2-3 °C aniž by to mělo negativní vliv na tepelný komfort.
Infravytápění založené na sálání tepla tedy nabízí komfortní a zdravý způsob vytápění ověřený generacemi našich předků. Elektrické infrapanely pak jsou moderním, bezobslužným, bezstarostným zdrojem sálavého tepla.
