Názor, že infrapanel je mikrovlnná trouba je zcestný, podívejme se na něj blíže.
Infrapanel
Infrapanely Tempero jsou elektrické spotřebiče, které ke svému ohřevu využívají elektrický proud. Přímo síťové napětí prochází topnou fólií a vytváří teplo. S tím samým se setkáme při startování automobilu přes kabely, kdy dochází k toku desítek až stovek ampér. Důsledkem je ohřev kabelů a v extrémním případě až poškození gumové izolace teplem. Tento jev byl popsán Jamesem Prescottem Joulem, který roku 1840 pozoroval, že vodič protékaný elektrickým proudem dokázal zahřát kapalinu. Tím v podstatě vytvořil primitivního předchůdce dnešních elektrických bojlerů, rychlovarných konvic a fénů. Teplo vytvořené průchodem elektrického proudu se nazývá „Joulovo teplo“. Při průchodu proudu I vodičem o odporu R za čas t lze definovat Joulovo teplo QJ
K tomuto jevu dochází v topné fólii infrapanelů Tempero nebo v karbonových mřížkách či odporových drátech u jiných sálavých panelů. Důležité je, že s rostoucí teplotou dochází k nárůstu elektrického odporu vodiče R. To znamená, že je třeba zvýšit napětí, abychom udrželi průchod stejného množství proudu. Tím dochází k nárůstu potřebného příkonu. Vzniklé Joulovo teplo se šíří z fólie na sklokeramickou desku, kterou ohřívá. Maximální teploty sálavého povrchu dosahují až ke 180 °C. S rostoucí teplotou dochází k nárůstu sálavého toku z infrapanelu do okolí.
Vyzařované teplo je na přirozených vlnových délkách. Na stejných vlnových délkách na nás sálají třeba kachlová kamna, která mají také keramický povrch. Keramické zářiče se používají také v teráriích, aby se studenokrevní živočichové mohli nahřívat i ve spánku (kdy má být tma). Díky vysoké emisivitě keramiky (sklokeramiky) lze vysálat do okolí veliké množství tepla při zachování kompaktních rozměrů. Na kratších vlnových délkách sálá třeba sklo žárovky, které mívá přes 200 °C. Wolframové vlákno v žárovce má mezi 2000 – 3000 °C. Díky tomu září na kratších vlnových délkách, které lidské oko vnímá jako světlo. Za vysokých teplot, jako jsou na Slunci nebo při svařování kovů, dochází k záření na ještě kratších vlnových délkách, kde se vyskystuje ultrafialové (UV) záření.
Mikrovlnná trouba
Mikrovlnná trouba je také spotřebič, ale elektromagnetické vlnění se nevytváří přirozeně materiálem jako ve výše zmíněných případech. Hlavní částí mikrovlnné trouby je součást zvaná „magnetron“, která je navržena tak, aby vyzařovalo na frekvenci okolo 2,45 GHz.
To je frekvence velice blízká Wi-Fi signálu a i přes stínění mikrovlnné trouby může docházet k jeho rušení. Trouba má příkon okolo 1000 W a Wi-Fi má legislativně omezený výkon na 0,1 W, proto i malá nedokonalost v odstínění trouby může mít měřitelný dopad na rychlost připojení. K tomu je třeba uvažovat, že Wi-Fi signál z běžné antény je všesměrový.
Trouba má přímo uzpůsobený plechový kanál k vedení mikrovln. Díky tomu dochází k nasměrování elektromagnetických vln do velice malého prostoru. Jelikož vlny mají neměnnou frekvenci, dochází tím k ohřevu jen určitých míst v jídle. Ohřátí jídla je způsobeno rozkmitáním molekul vody. Čím více budou kmitat, tím více budou ohřáty. Lze si to představit jako skákání přes švihadlo. Skákající se řádné zapotí, ale dva, kteří drží jeho konce se vlastně nehnou. Proto je nutné, aby co nejrovnoměrněji co nejvíce molekul skákalo přes švihadlo. Rovnoměrného prozáření jídla je dosaženo jeho otáčením dokola.
Samotný magnetron je poměrně složité zařízení, které v katodě emituje elektrony. Ty jsou magnetickým a elektrickým polem magnetronu směrovány do svazku, který se rychle pohybuje okolo vložených kovových destiček. Při přiblížení svazku elektronů dochází k indukci kladného náboje na blízké destičce, avšak sousední destička indukuje opět náboj záporný. Oscilace elektronů je v anténě přeměněna na výsledné elektromagnetické záření. Podrobnější popis lze nalézt na tomto odkazu.